Český střelecký svaz, z.s. SSK 0121 Chaloupky

Ladislav Falta 

Přečtěte si tento článek pozorně – vy, kteří začínáte, i vy kteří se domníváte, že to už umíte - každý z vás zde něco najde, co mu až dosud chybělo. Někdo návod, jak začít, jiný vysvětlení chyb, případě detail, který umožní odstranit ty zbývající devítky - nesmějte se, autor tohoto článku je stříbrný olympionik, mistr Evropy a v pistolových disciplinách na dvacet pět metrů. Jeden z mála­ nejlepších střelců na světě mistr z Arizóny v družstvech a stříbrný v jednotlivcích. Jistě znáte zasloužilého mistra sportu Ladisla­va Faltu, který na mistrovství Evropy v Plzni v roce 1969 nastřelil právě na figuru abso­lutní výkon v revolveru - 300 ze 300 možných. V dalších řádcích, najdete tedy rady od nejpovolanějších z povolaných. Dnes zastává funkci federálního trenéra mužů v pistolových disciplinách a chce se o své zku­šenosti podělit nejen se svými svěřenci v reprezentačním, kolektivu ale i se všemi čtenáři Střelecké revue.

Dvě slova - stabilita a dokonalý nácvik zaujetí postoje. Tím bych chtěl začít. Nejprve jak nasměrovat tělo, vzhledem k terči. Pomůckou může být zaujetí postoje se zavřenýma očima se zvednutou paži, jako při střelbě. Směřuje-li po otevření oči obra­zec mířidel do středu figury, pak je relativně postoj správný. Pokusíme se udělat totéž ještě jednou a snažíme se přitom maximálně uvolnit svalstvo ramene a paže a současně zachovat správné držení zbraně. Přitom se střelec nesmí bát změnit, polohu chodidel a nesmí trvat na vyloženě bočním postoji. Tento postoj (boční) se dříve doporučoval a je jakýmsi pozůstatkem z dob soubojů, kdy střelec se snažil poskytnout soupeři co nejmenší cíl a součastně odvrátit srdeční krajinu od protivníka. Tyto důvody u sportovního střelce odpadají a postoj je možno zcela podřídit stabilitě zbraně. Stabilita je nejlepší tehdy, když jsou rameno a paže, popřípadě příslušné svalové partie, co nejvíce uvolněny a pohyb ruky při zvedání zbraně ze základní polohy (ruka ve 45° úhlu) nenarušuje postoj střelce a nenutí ho pohybovat trupem a hlavou. Hlavně s trupem by se při zdvižení ruky na terč (při otevření figur) nemělo příliš hýbat – celý pohyb musí vykonávat paže od ramene ke zbrani.

Jak zdvižení paže se zbraní nacvičovat? Ze základní polohy, kdy je paže přibližně ve 45° úhlu směrem k zemi, musí střelec v poměrně krátkém časovém intervalu 3 vteřin zdvihnout zbraň, zamířit a vystřelit. Aby střelec zasáhl figuru ,uprostřed, musí zdvi­hnout zbraň zpočátku rychleji a v době, když zbraň směřuje do spodní části figury, pohyb vzhůru poněkud zvolnit tak, aby zasta­vení ruky se zbraní nebylo náhlé. Celý pohyb by měl být plynulý a podřízen opět požadavku ­maximální stability a možnosti správného zamíření do středu figury. Zdvihneme-li paži příliš prudce nebo rychle, musíme ji ve středu figury také rychle zastavit, což vyžaduje určité napětí svalů a my přece chceme střílet s paží pokud možno uvolněnou. Také zastaveni ruky s pistoli nebude přesné a bude dlouho trvat než usměrníme mířidla na střed figury. Zdvižení ruky by na konci nácviku (období) nemělo trvat déle než jednu vteřinu hrubého zamíření - tj. usměrněni do středu figury vertikálně i horizontálně. Oči střelce sledují mířidla již asi od poloviny pohybu paže vzhůru, nejpozději od okamžiku, kdy se mířidla dotknou spodního okraje figury. Způsob sledováni mířidel přibližně v polovině pohybu paže vzhůru prak­tikuji sám. Před otevřením figury se dívám do prostoru mezi figurou a stanovištěm tak, abych v horní části svého zorného pole měl figuru a mohl reagovat na její pohyb. Tím si i částečně pomáhám, abych nemusel oko "přeostřovat" z figury na mířidla a tento způsob ml umožňuje soustředit ihned oko na mířidla bez ztráty času. To "přeostření" oka z terče na obrazec mířidel trvá někdy až jednu vteřinu a to je velká časová ztráta, která může být příčinou chyb. Při této časové tísni pak dochází ke špatně zamířenému výstřelu, což při dobrém spuštěni může znamenat ještě zásah v devítce, ale častěji ke ztrženým ranám po pozdním za­míření na poslední chvíli z obavy před zavřením figury. Pak to ovšem bývají horší zásahy v oválech č. 8, 7, nebo i mimo figuru. Nácvik spouštění přijde na řadu teprve tehdy, když si střelec ujasnil a zvládl způsob nejvýhodnějšího a správného postoje a osvojil si dokonale pohyb, ruky se zbraní ve svislé ose figury. 

Aby si střelec ověřil polohu prstu na spoušti, namáčkne tak trochu symbolicky spoušť před otočením figury. Slouží to nejen k této kontrole, ale i k přípravě tohoto prstu na práci po zdvižení ruky se zbraní do záměrné polohy. Někteří trenéři doporučovali začít spouštět ihned po otevřeni figury, současně s pohybem paže vzhůru. S tímto způsobem nesouhlasím a doporučuji dodržet jen lehké namáčknutí spouště až do hrubého zamíření, tedy do okamžiku, kdy zbraň směřuje na střed figury i když se ještě zcela nezastavila. Časově to znamená začátek druhé vteřiny od okamžiku otevření figury. V tomto okamžiku končí již činnost, jedné svarové skupiny a začíná činnost jiné - pohybem prstu na spoušti. Činnost obou těchto skupin'" je natolik odlišná, že považuji za potřebné konat každou zvlášť - tedy po sobě a nesměšovat oba pohyby, tedy kombinovat zdvižení ruky se spouštěním. Přitom může totiž dojít k předčasnému výstřelu, pokud střelec příliš urychluje pouštění. Při pohybu ruky vzhůru se dá jen obtížně kontrolovat tlak ukazováčku na spoušti. Další nevýhodou tohoto způsobu je možnost chyby, které se střelec dopustí tím, že se plně soustředí na spouštění již v okamžiku, kdy se ruka se zbraní začne pohybovat vzhůru a zbraň se nezastaví  v požadované výši a pak se tady podstatně ztíží konečné přesnější zamíření. Dá se tedy říci, že zbytek času od začátku druhé vteřiny do konce třetí vteřiny (tedy asi 1,8 vteřiny, počítáme-li s nutnou časovou zálohou) je dostatečně dlouhý ke správnému odpáleni výstřelu bez stržení. Tento časový úsek je potřebná doba vzhledem k odporu spouště, aby střelec nebyl nucen příliš pospíchat. Později po delším tréninku se čas na spouštění zkracuje, protože si ukazováček střelce zvykl plynule spouštět. K výstřelu pak dochází asi za 2,5-2,6 vteřiny od okamžiku, kdy se figura otočila ke střelci. Při nácviku spouštění není rozhodující počet dosažených bodů (i když by měl být vysoký), ale jen a jen plynulé spouštění v určitém časovém rozmezí, nejprve v delším, později v kratším. Spouštění doporučuji nacvičovat i na pevnou figuru (nejdříve) a teprve potom, kdy střelec bezpečně zvládne čas do 3 vteřin (přesněji do 2,8 vteřiny), může začít trénovat na figuru pohyblivou. To, že část každého tréninku je třeba věnovat střelbě "na sucho", tedy bez nábojů, považuji za samozřejmé. Zamíření je poslední fází činnosti při výstřelu na figuru a chtěl bych předeslat, že z uvedených prvků není nejdůležitější. O tom svědčí i skutečnost, že téměř každý střelec se naučí zamiřovat velmi rychle a že nácvik zamíření trvá poměrně krátkou dobu, jsou-li ovšem zvládnuty všechny ostatní prvky.

Pokud střelec nezvládne spouštění, neměl by se pouštět do nácviku přesného zamíření. Zpočátku stačí zamiřovat krátce do oblasti středu figury v oválu č. 9 se snahou dodržovat zásady spouštění. Přitom musí věnovat maximální pozornost na udržení správného poměru mušky a hledí - tedy obrazce rovné mušky se stejnými průsvity po obou stranách. V tomto období stále ještě ne záleží na počtu dosažených bodů na figuře. Ukazováček si musí navyknout pracovat podle dosavadního nácviku s tím, že část pozornosti postupně přechází na zamíření. Podaří-li se po několikerém nácviku dodržet nacvičený způsob spouštění i při výstřelech s hrubým zamířením, může se střelec pokusit zamíření zpřesnit na určitý bod nebo menší rajon ve středu figury. Střelec již zvládl spouštění a začátek druhé vteřiny může být pro něj povelem i k zpřesnění zamíření, na což má tedy čas asi 1,5 vteřiny. Pozor, střelec se nesmí snažit spustit, má-li zamířeno, ale musí plynule spouštět a přitom současně ustalovat pohyb zbraně a upřesňovat zamíření.

Dokáže-li střelec správně spouštět, snaží se i dobře zamířit a vrýt si obrazec mířidel do paměti tak, aby později o tomto úkonu nemusel přemýšlet. Jak nám zkušenost později ukáže, je při vlastní výkonnostní střelbě (při závodě) nejdůležitější věnovat veškerou pozornost spouštění a přitom součastně ustalovat zbraň na středu figury se snahou o co nejlepší zamíření. Přitom znovu opakuji - zamíření je druhořadé, podaří-li se zachovávat správ­ný obrazec mířidel (rovnou mušku).

Zamíření a stabilitu je třeba nacvičovat i na pevný kruhový terč a to již v průběhu nácviku spouštění na figuru. Je samozřej­mé, že střelec s touto přesnou střelbou nepřestane ani potom, když zvládne rychlé spouštění a zamíření na figuru. Přesnou střelbu je třeba zařazovat pravidelně, proto­že střelce ukázňuje  a navíc ukáže jaký rozdíl, nebo chybu dělá střelec ve srovnání s rychlou střelbou na figuru.

Všechny tyto prvky je třeba zařadit do dlouhodobého plánu přípravy jako tzv. "roz­ložený" trénink, přičemž každý prvek a jeho nácvik bude mít předem stanovený a vyme­zený čas - tedy období, v němž střelec bude podle plánu prvky cvičit a trénovat. Jako příklad uvedu začátek tréninkového období přípravy - tedy únor až konec dubna, jestliže začátkem května již začínají závody, kde mně záleží na výsledcích a u­místění. V únoru začnu tedy s nácvikem polohy (postoje) a se suchým tréninkem ­zdviháni paže se zbraní v místnosti. Jen zřídka na střelnici - je totiž zima a pro­chladlé svalstvo má špatnou koordinační schopnost. V této době jsou důležité i cviky na posilování svalstva. Dva až čtyři týdny trénuji pouze zaujetí postoje (2x až 3x týdně) a zdvižení paže se zbraní.

K tomu je ovšem potřebná redukovaná figurka se středem ve stejné výši, jako figura na střelnici, kde nejvíce závodím, případně kde bude můj hlavní závod v roce. Přitom nacvičuji způsob, jak co nejdříve najít očima mířidla, abych se včas připravil na další

úkony v nácviku a neučit se něco jiného, než co chci později dokonale zvládnout.

Ideální by byla redukovaná figurka v po­měru 1:5 na dálku 5 metrů, otáčená buď elektricky, nebo mechanicky, abych mohl zvládnout zdvižení paže a pak spojit nácvik tohoto prvku s nácvikem reakce na otočeni figur.

Jakmile se mi podaří zvládnout zdvih paže se zbraní do potřebné polohy (výše) a přitom dodržet správný směr tohoto pohybu ve svislé ose figury v čase do jedné vteřiny, začnu s nácvikem spouštění "na sucho".

Tyto prvky  nacvičuji dva až čtyři týdny, přičemž v druhé části tohoto období (asi po dvou týdnech, v nichž cvičím dvakrát až třikrát týdně po jedné hodině), začnu teprve trénovat i na střelnici, nejen však ostrou střelbu - i zde věnuji přibližně 50% času "suchému" tréninku, zpravidla na začátku - tedy před ostrou střelbou.

Určitou kontrolou je počítání, které je pro získání časového přehledu velmi nutné.

Na slovo „jedenadvacet“ zvedám paži, přičemž „jedna“ znamená rychlejší pohyb vzhůru a „dvacet“ znamená zpomalení pohybu se zastavením. „Dvaadvacet“ signalizuje začátek tlaku na spoušť při slabice „dva" a k výstřelu by mělo dojít v průběhu třetí vteřiny na slovo „třiadvacet“.

Spouštění není třeba zbytečně protahovat. Hned na začátku se snažte vystřelit co nejdříve, ale zásadně s plynulým tlakem na spoušť. Ke konci nácviku této části přípravy se již obvykle projeví velmi dobré výsledky, přestože jste zatím zamíření ne­věnovali dostatečnou pozornost. V této době zařaďte také do každého druhého ostrého tréninku přesnou střelbu na kruhový terč, kde není třeba rychle spouštět, ale kde se učíte vnímat obrazec mířidel. Na začátek takového tréninku stačí 15-20 výstřelů na kruhový terč, pak 20-30 „výstřelů“ na sucho na figuru se zaměřením na spouštění (figura může být i pevná) a pak 30 až 50 výstřelů (ostrých) na figuru, přičemž i zde není ještě nutné, aby se figura točila, zejména ­zpočátku. Celoročně je možno uskutečňovat část tréninku na pevnou figuru a občas nahradit střelbu na kruhový terč přesnou střelbou (5-10 výstřelů) na pevnou figuru, tedy bez časového limitu. V žádném případě se nenechte strhnout k tomu, abyste předem stanovené minimální období nácviku jednoho prvku zkracovali. I když se vám bude zdát, že prvek ovládáte. Je nutno každý prvek zafixovat tak, aby se proměnil v návyk a nebyl jen pouhou dovedností. Proto také uvádím vždy kratší a delší časové období na nácvik každého prvku. Spěch by se vám vymstil v průběhu závodního období značnými výkyvy ve výkonu a tak zvanými „nevysvětlitelnými“ chybami.

Nácvik zamíření lze začít teprve až zvládne­te dokonale spouštění. Po dobu nejméně dvou týdnů (2-3 hodiny v každém týdnu) se zajímejte o zamíření nejprve jen jaksi „okrajově“, přičemž přesně dodržujte zá­sady správného spouštění. Jestliže se po této době neobjevují ve spouštění chyby, věnujte zamíření více pozornosti. Nácvik přesného zamíření je možno zvládnout v prů­běhu posledních dvou týdnů. Trénink je možno si rozdělit takto: 50-100 výstřelů na figuru, z toho 20-50 výstřelů s pozor­ností na spouštěni, pak přestávka a dalších 30-50 výstřelů s důrazem na přesné zamíření.

Pokud mi zbývá na začátku závodního období ještě nějaký čas, spojuji v prvním tréninku opakováni nácviku spouštění (asi 50 %) s nácvikem zamíření (také 50 %) při­čemž dodržuji zásady správného spouštění. Na začátku ostré střelby věnuji někdy až 20% času přesné střelbě na kruhový terč a to ihned na začátku. V tomto případě však zařadím nejméně 10 ran „na sucho“ na pouštění. Příklad: 10-20 výstřelů (ostrých) na kruhový terč, 10-20 ran "na sucho"na figuru. 50 výstřelů (ostrých) na figuru se zaměřením na spouštění a konečně 30 ran na figuru, zaměřených na nácvik přesného zamíření. Pro vaši kontrolu uvádím, že na konci nácviku spouštění byste měli dosa­hovat výkonů asi 95 ze 100 možných a na konci nácviku zamíření 98-99 bodů. Mohou se objevit i stovky, ale nechtějte jich dosáhnout za každou cenu, bude lépe když se vám ve výsledcích objeví až v závodním období.

Po skončení prvního závodu nedělejte ukva­pené závěry, ať již byl výsledek velmi dobrý, nebo přinesl zklamání. Dobrá příprava se projeví teprve v průběhu sezóny vyrovnaností výsledků a jejich růstem.

Je však nutné si každý závod vyhodnotit a stanovit si další úkol pro trénink s cílem odstranit případné chyby (strháváni apod.) novým nácvikem nejslabšího prvku. Po úspěšném závodě je třeba zařadit normální pří­pravu, tedy opakování celého cyklu přípravy ve  zkráceném časovém období mezi jed­notlivými důležitými závody. Pro mne jsou méně důležité závody kontrolou a ne mě­řítkem připravenosti a výkonnosti. Ta se ukáže jen na důležitých závodech.

Po závodě je třeba zachovat určitý časový odstup do prvního tréninku - minimálně dva až tři dny vůbec netrénovat. Před dalším závodem zařazuji rovněž přestávku asi dva dny a trénuji jen lehce den před závodem (35-50 ran pokud neznám střelnici, nebo v cizině). Z posledních dvou dnů před závodem doporučuji nejméně jeden den „střelecky“ odpočívat.

Celý cyklus si vždy znova opakuji, přičemž mohu zkrátit, nebo i vypustit nácvik postoje a zdviháni paže, zejména v další části hlavního závodního období, pokud je interval krátký. Zásadně však opakuji nácvik spouštění (asi 50-60% tréninku) a zamiřování (30-40% tréninku). Není-li čas na více jak tři tréninky, trénuji vždy v jednom tréninku částečně spouštění a zamiřováni - 30 ran spouštění a 20 zamiřování. Je-li času dost přidávám ještě 10-15 ran na kruhový terč, pak 35-50 ran se zaměřením na spouštění (pevná i otočná figura) a nakonec 35 ran se zvýšenou pozorností na zamiřování (tato část tréninku je pak pro mne kontrolou).

Nelze jen jít bezmyšlenkovitě na střelnici a „něco“ trénovat - střílet. Musíte si předem ujasnit co v tomto tréninku (týdnu, měsíci) chcete zvládnout a pak teprve vzít pistoli do ruky a snažit se tento úkol plnit. Méně, ale kvalitnějšího a promyšleného tréninku znamená daleko víc, než sebečastější a dlouhotrvající trénink, bez postupného cíle, bez sebekontroly a kázně. 

Poznámka redakce: Zkušenosti autora vy­cházejí z praxe reprezentanta a pochopitelně i z odpovídajících časových možností. To však neznamená, že tyto zkušenosti by nemohl využít i střelec v ZO, nebo v klubu. Bude-li se řídit metodikou tohoto článku a přizpůsobí-li rozsah a kvantitu nácviku svým časovým možnostem, pak jistě do­sáhne úspěchu.

převzato z časopisu Střelecká revue 1973, č. 7